05. Vidění
VIDĚNÍ
I. vidění – brány, egyptské sochy
V polovině června roku 2010 se mi zdál další zvláštní sen. Tentokrát bych ho skutečně nazvala viděním. Byla jsem doslova vytržena ze snu, ale neprobudila jsem se. Pocítila jsem ohromnou bázeň před Bohem, jenž mi chce něco ukázat.
Ocitla jsem se před branami (spíše před průčelím několika bran vedle sebe). Měly zlatou zářivou barvu s krásnými krajkovými ornamenty. Všude se rozprostíralo světlo nepředstavitelného jasu. Viděla jsem nejprve tři průčelí vedle sebe, pak čtyři. Určitě následovaly další, ale všechny jsem je neviděla. I v řadách za jednotlivými průčelími stály další. Nepočítala jsem je. Uvědomovala jsem si však jejich počet. Bylo jich 12 v každé řadě.
Pak jsem byla vzata do míst, kde se mi naskýtal pohled na egyptské sochy. Letěla jsem nad sochami a míjela jednu za druhou. Vypadaly jako náhrobní kameny – velké a ploché. Nijak však nesouvisely s hrobkami. Byly na nich vyobrazeny profily Egypťanů. Stále jsem si opakovala, že se musím pořádně dívat a co nejvíce si zapamatovat. Vše jsem viděla shora. Jako z leteckého pohledu. Jednu sochu za druhou. Byly to sochy různých rozměrů a různě vypadající. Nepočítala jsem, kolik jsem jich minula za sebou. Věděla jsem jen, že jich bylo 12. Nerozuměla jsem tomu. Během celého vidění jsem se sama sebe ptala stále dokola: „Co to znamená? Co to má znamenat?“
Pak jsem se z této oblasti soch vracela a uvědomila jsem si, že všude leží spousta sněhu. Nejenom pod sochami, ale i též na stráních s chatami po obou stranách údolí. Překvapilo mě, že je tam sníh. Vždyť v Egyptě je teplé podnebí a nikdy tam nesněží!
Pak jsem šla s mým průvodcem ven z egyptské oblasti.
Posléze jsem se probudila.
Snažila jsem se porozumět tomu, co měl sen znamenat. Co mi chtěl Bůh říci?
Před nedávnem jsem si v Bibli četla verš, kde se píše, že na konci dějin bude spaseno 12 000 žijících věřících lidí z každého pokolení Izraele, jež se dočkají Kristova příchodu. Izraelských pokolení bylo dle Bible dvanáct. A 12 000 x 12 = 144 000.
Je to zapsáno v knize Zjevení 7, 4-8: „Pak jsem slyšel počet označených: sto čtyřiačtyřicet tisíc označených ze všech pokolení Izraele: z pokolení Juda dvanáct tisíc, z pokolení Rúben dvanáct tisíc, z pokolení Gád dvanáct tisíc, z pokolení Ašer dvanáct tisíc, z pokolení Neftalím dvanáct tisíc, z pokolení Manase dvanáct tisíc, z pokolení Šimon dvanáct tisíc, z pokolení Levi dvanáct tisíc, z pokolení Isachar dvanáct tisíc, z pokolení Zabulón dvanáct tisíc, z pokolení Josef dvanáct tisíc, z pokolení Benjamín dvanáct tisíc označených.“
Věděla jsem jen, že to celé nějak souvisí se 144 000 svatých, kteří mají být zachráněni při Ježíšově 2. příchodu. Bible zmiňuje, že vykoupených lidí bude 144 000: „Pak jsem slyšel počet označených: sto čtyřiačtyřicet tisíc označených…“ (Zj 7,4), a též ve Zj 14,3: „…sto čtyřicet čtyři tisíce z obyvatel země, kteří byli vykoupeni.“
Neměla jsem ani dostatek času, abych se nad celým viděním pořádně zamyslela, něco si o této problematice nastudovala. Za necelé dva týdny totiž následovalo další vidění.
II. vidění – roztržená nebesa
Nastala noc. Čerstvý vzduch teplé letní noci proudil pootevřeným oknem do místnosti. Brzy jsem usnula.
Ve snu jsem se bavila s nějakými lidmi na chodníku, před domem, kde jsme bydleli. Najednou jeden člověk poukázal na oblohu. Pozvedla jsem svůj zrak nahoru a …. Úplně jsem zůstala překvapeně zírat na nebe. Sytě modrá obloha byla protržená! Tato ´díra´ byla lemovaná velmi výraznou oranžovou barvou. Skrze ni se mi rozprostíral pohled na čtyři planety ve vesmíru. Kdyby se mě někdo v tomto okamžiku zeptal, jak vypadají, tak bych jim mohla přesně říci barvu pruhů každé jednotlivé planety.
Byla to strhující podívaná. Jako bych zírala přímo do nebe. Do vesmíru. Tam, kam se nemůže běžně lidské oko podívat. Do zakázaného prostoru. Do místa, kam má přístup jen Bůh. Neříkám, že jsem viděla nebe, kde přebývá Hospodin. To ne. Dívala jsem se do vesmíru. Přesto to bylo velkolepé a budilo to v člověku úctu až hrůzu z neskonalé Boží moci. V respektu z této velkolepé podívané jsem ale zároveň měla pocit plný obav o lidi, kteří se ještě nerozhodli pro Ježíše. Bylo to, jako by se najednou roztrhla nebesa. Jako tehdy, když se roztrhla chrámová opona ve svatyni v době, kdy Ježíš na kříži vyslovil větu: ´Dokonáno jest´. „Když Ježíš okusil octa, řekl: ´Dokonáno jest.´ A nakloniv hlavu skonal.“ (J 19, 30) „A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů,...“ (Mt 27,51) Zakřičela jsem velice hlasitě: „Nééé“. Uvědomila jsem si, co to znamená, kdyby ´bylo dokonáno´, kdyby bylo v nebeském soudu rozhodnuto o spasení pro každého jednotlivce. Byl by to konec pro všechny neobrácené. Pro lidi, kteří ještě plně nepřijali Ježíše do svého srdce i života.
Cítila jsem velký smutek a lítost. Cítila jsem však, že jsem na místě, kde jsem obklopena Boží láskou. Vládl zde pokoj. Ale pohled na roztrženou modro-oranžovou oblohu byl hrozný. Vyjadřuje snad konec milosti pro hříšníky? Bylo to ale skutečně tak?
Při mém výkřiku ´néé´ jsem si také vzpomněla na svoji rodinu. Vždyť ani moji rodiče, ani moje sestra, švagr a další příbuzní a známí nejsou ještě plně pro Krista rozhodnuti. Ještě Ho nepřijali do svého srdce. Ještě Ho nectí natolik, aby byli připraveni pro nebe. Proto to moje srdceryvné ´néé´. Uvědomila jsem si, že se všichni mí blízcí musí ještě změnit, aby mohli být spaseni. Pokud budou s radostí, vděčností a láskou poslouchat Boha a těšit se na Jeho příchod, pak teprve budou mít přístup do Božího království, a až se Ježíš vrátí na zem pro své vyvolené, vezme je k sobě.
Poté jsem se ocitla v jedné velké místnosti. Vypadalo to jako taneční sál. Bylo v něm spousta lidí různých věkových kategorií, jež se nevázaně bavili, vtipkovali a tancovali. Byla to zábava plná hýření. Vládla tam nespoutaná světská atmosféra, která většinou panuje na běžných společenských akcích. Můj pohled padnul na vstupní/ výstupní dveře. Byla na nich vyobrazena velká zelená šipka, která opakovaně ukazovala na ony dveře. Jako by chtěla říci, aby lidé šli ven. Aby ti, co chtějí uprchnout z tohoto zábavního nemravného světa, utekli označenými dveřmi a zachránili se u Ježíše. Ukazovala, že je zde ještě stále možnost odejít, že stále trvá doba milosti a oni se mohou rozhodnout.
Ve vedlejší místnosti jsem měla možnost sledovat dění na potemnělé večerní obloze skrze velká prosklená střešní okna. Krčila jsem se v koutku místnosti a s úzkostlivým uplakaným pohledem jsem se dívala ven. Prolétávalo tam hejno ptáků, jež hlasitě vřískali. Odráželi se svými mohutnými křídly. Připomínali bojové šiky. Postupně, jak jsem svůj pohled zaostřovala, jsem viděla, že skutečně jde o letadla seřazená v bojovém šiku. Mohutně hřmotila svými motory a posunovala se rychle vpřed. Bylo to, jako bych se dívala na bojová letadla, jež se proháněla na obloze během světové války. Věděla jsem, že to vyznačuje hrůzu posledního dění, které má přijít na svět v době konce.
Postupně se letadla opět měnila k podobě ptáků. Jejich ryk byl ale stále strašný a naháněl hrůzu.
Poté jsem se probudila. Zrovna svítalo a paprsky letního slunce ozařovaly pokojík. Byla jsem vyčerpaná a chvíli mi trvalo, než jsem si plně uvědomila, co se mi zdálo. Věděla jsem, že je to významné, že to nebyl obyčejný sen. Bůh opět promluvil skrze své anděly. Jaká velikost, jaká moc, jaká moudrost, jaká svatost jsi Ty, Pane Bože! Celý sen jsem si znovu opakovala, aby mi neunikly žádné podstatné věci.
Když jsem si v mysli přehrávala všechny události snu, znovu mi bylo do breku. Připadalo mi, že těmi roztrženými nebesy skončila doba milosti pro lidi. „To přeci nejde, Bože. Přeci už nemohla skončit doba milosti, kdy se budou moci lidé ještě rozhodnout, na jakou stranu se přikloní – jestli na stranu dobra (Boha) nebo zla (satana). I naše rodina – všichni ještě nejsou plně rozhodnuti pro Ježíše, aby mohli být spaseni,“ uvědomovala jsem si.
Ale co by potom znamenala ta zelená šipka na dveřích? Vždyť kdokoliv mohl vyjít ze světa a přidat se k Bohu. Doba milosti tudíž ještě nemohla skončit.
Cítila jsem potřebu něco si přečíst v Bibli. Určitě by mě to nejenom uklidnilo, ale též povzbudilo a pomohlo některé věci lépe pochopit.
S námahou jsem slezla z postele. Byla jsem bledá a vyčerpaná. Klepala jsem se rozechvěle po celém těle. Podlamovala se mi kolena, když jsem se ubírala k malému stolku. Posadila jsem se, přisunula k sobě Bibli a otevřela ji v zadní části - v knize Zjevení. Chtěla jsem najít něco, kde by bylo popsáno to, co se mi zdálo. Nebyla jsem však schopna tenkými stránkami Bible listovat. Třásly se mi ruce.
Vzdala jsem se tedy záměru něco v Bibli hledat. Začala jsem se modlit a dlouze prosila o pochopení významu vidění.
Napadlo mě jen, že to může mít nějakou souvislost s prvním viděním, které se mi zdálo před třemi dny. Třeba to má poukázat na to, že je nyní období, kdy dochází k zapečeťování 144 000 svatých a blíží se konec Boží milosti pro ty, kdo se ještě nerozhodli.
Uvědomovala jsem si, že si musím opět nejenom důkladně přečíst určité kapitoly v knize Zjevení, ale prostudovat si i další významné texty Bible, knihy EGW s tématikou vykoupených svatých, roztržením opony, dobou milosti, atd., a zeptat se na to lidí jak teologicky vzdělaných (kazatelů) tak i laiků.