01. Duchovní dar - proroctví
DUCHOVNÍ DAR – PROROCTVÍ
Jako malá jsem vyrůstala v ateistické rodině. Když mě bylo 7 let, začala moje maminka navštěvovat kurz o biblické knize Zjevení, který pořádala Církev adventistů sedmého dne. Maminku zajímaly všelijaké záhadné věci a jevy. O konci světa resp. apokalypse byla dychtivá dovědět se co nejvíce. Maminka díky kurzu Zjevení začala číst Bibli a uvěřila v Ježíše. Několikrát se mnou a mojí mladší sestrou šla v sobotu do sboru na bohoslužbu. Mě a mou sestru tato shromáždění moc nebavila. Nudily jsme se, když jsme musely tiše sedět při bohoslužbě v lavici a poslouchat řeči, kterým jsme nerozuměly. Chtěly jsme si hrát, ale nikoho jsme tam neznaly. Byly jsme v cizím prostředí. Rovněž náš tatínek jako přesvědčený ateista a odpůrce jakékoliv víry s tím nesouhlasil. Víru chápal jako manipulaci, omezování a konec svobody pro něj i celou naši rodinu. Zvykli jsme si jezdit na víkend na chatu a pracovat. Neviděl rád, že nás maminka v sobotu „tahá do jakési církve“. Myslím, že to tehdy mezi mojí maminkou a tatínkem moc neklapalo. Po čase jsme přestali do sboru adventistů chodit. Když mě bylo 15 let, pozvala nás jedna známá adventistka na přednášky ‚Net 98‘ s názvem: ‚Vstříc příštímu tisíciletí‘. Začala tam chodit maminka, já i sestra. Moc nás to všechny zaujalo a oslovilo. Maminka se poté nechala pokřtít. Já jsem též uvěřila Ježíši jako spasiteli světa, jež odpouští hříchy a nabízí věčný život. Všechny tři jsme začaly chodit do sboru, a to z vlastní vůle a dobrovolného rozhodnutí. Nechala jsem se pokřtít o několik let později. Od té doby se můj život hodně změnil. A pořád mi jej Bůh měníJ.
Možná se ptáte: „Přijala jsi Ježíše skutečně? Celým srdcem?“
Chce-li někdo vykládat z Bible, měla by být i jeho víra opravdová, srdečná. Měl by milovat „Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí“ a „svého bližního jako sám sebe“ (L 10,27), a svým životem odrážet Jeho charakter a ctít Boží zákon (Desatero).
Ano, tento nádherný verš se stal mottem mého života.
A kdy se mi poprvé stalo, že mě Bůh něco řekl?
Vzpomínám si na jeden zážitek, který se udál hodně dávno. Byla jsem tehdy malá holčička. Nechodila jsem ještě do školy. Naše rodina nevěděla nic o víře a o Boha se nezajímala. Jednou v noci se mi zdálo něco zvláštního. Ve snu jsem se ocitla v prostředí plného zářícího světla a klidné atmosféry. Bylo to zvláštní světlo, bylo to Boží světlo. Žádný spiritismus. Věděla jsem, že to není na zemi.
Druhý den jsem šla s maminkou nakupovat. Držela jsem se jí za ruku. Zaplavila jsem ji prapodivnými otázkami: „Mami, když není noc ani tma, když není den, ani světlo, co potom je? Jaké je světlo, když by nebyla země, nebyl vesmír, když by nebyla černá obloha, jaké by tam bylo světlo – bílé, žluté nebo tmavé?“
Maminka mi na to nedokázala odpovědět. Řekla jen nechápavě: „Co to plácáš za nesmysly. Jaké světlo jaká noc? Co já vím, co by bylo, kdyby nic nebylo. Jsou to hloupé otázky.“
Bylo mi divné, že mi nedokáže odpovědět. V mém věku jsem si myslela, že moje maminka ví všechno.“
Co mám dělat?
Od té doby uběhlo již mnoho let. Nyní mi bylo 25 let.
V sobotu jsem šla jako obvykle do sboru Církve adventistů sedmého dne. Při sobotní bohoslužbě před kázáním se zrovna studovaly tzv. Biblické úkoly na téma „Proroctví, proroci a prorokování“.
Účastnila jsem se biblických lekcí pro mládež. Učitelem byl zrovna p. Nový, známý zkušený psycholog. Položil všem přítomným mladým lidem otázku: „Stalo se vám už někdy, že k vám Bůh promluvil? Komu ano, tak ať zvedne ruku.“
Zvedla jsem ruku společně s několika dalšími.
Vzpomněla jsem si totiž na svůj první sen, v němž ke mně Bůh skutečně promluvil. Byl to tak výjimečný sen oproti jiným, že jsem si ho zapamatovala. Zdál se mi nedávno: Byla jsem v pokoji. Ležela jsem na dvouposchoďové posteli nahoře. U postele byla po boku deska proti nechtěnému spadnutí. Najednou skrze mezeru mezi deskou a postelí začalo svítit světlo. Moje pozornost byla obrácena na bílé jasné světlo zářící všude kolem. Věděla jsem, že je to Boží světlo.
Ptala jsem se světla: „Co mám dělat?“
Zazněla odpověď. Ta ale byla tak tichá, že jsem jí neporozuměla. Bylo mi jasné, že ke mně mluví nebeská bytost, nejspíše anděl. Přála jsem si tedy odpověď slyšet.
Opět jsem se prosebně zeptala: „Co mám dělat?“
Znovu jsem slyšela jen tichou odpověď, ve které jsem nedokázala rozeznat slova.
Pokusila jsem se zeptat ještě jednou.
I potřetí zazněla odpověď anděla, já ji však nedokázala zřetelně zaslechnout a porozumět jí.
Pak jsem se probudila. Byla jsem si jistá tím, že to byl Bůh, který ke mně mluvil prostřednictvím anděla. Věděla jsem, že mi určitě chtěl říci něco důležitého, jinak by ho ke mně Bůh neposlal. Avšak odpověď na moji otázku jsem neslyšela. Bylo by složité nyní vydedukovat, co by tou odpovědí mohlo být.
Bylo to ale velmi zvláštní. Opravdu ke mně mluvil Bůh? Nebo Jeho anděl? Ke mně? Nesmrtelná mocná bezhříšná nebeská bytost mluví ke mně, k malé smrtelné provinilé holce?
„Ano, opravdu ke mně promluvil Bůh, resp. jeho anděl. To jsem věděla určitě, ale... „Co mi chceš, Pane, tímto snem říct?“ ptala jsem se Boha.
Stále jsem dokola uvažovala o svém snu. „To přeci není jen tak, aby mi Bůh něco ve snu říkal. Dokonce odpovídal na moje otázky, které jsem mu kladla. Smutné je, že jsem neslyšela odpovědi.
Časem se mi zdály i další sny. Vždy se odlišovaly od těch „normálních“.
V Bibli se píše, že Bůh obdařil svůj lid různými dary. „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu. Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duch, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená. To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ (1 K 12,7-11)
I mně tedy dal Bůh jeden ze svých darů. Ale jaký? Že by … dar proroctví? „Ne, nejsem žádným prorokem,“ zapudila jsem ihned naskýtající se myšlenku. „Jsem tichý a nenápadně žijící člověk. Nedokážu říkat ani dělat velké věci,“ omlouvala jsem se Bohu.
V jedné knize jsem se dočetla, že každý člověk, který opravdově věří v Ježíše a snaží se plnit Jeho vůli, je vlastně Boží služebník. Každý člověk, který se odevzdá Bohu, dostává určitý dar. Ten, ke komu mluví Bůh, je též Božím služebníkem. Bůh mu dal jeden ze svých darů.
Bůh proroctvím obdařenému člověku nemusí sdělovat jen budoucí věci. Mohou to být rady třeba jen pro něj samotného - aby věděl, jak se v té které situaci rozhodnout, co dělat, kam se vydat, nebo rady pro jeho okolí - komu pomoci a koho povzbudit. Člověk, jenž má dar proroctví, učí lid, jak lépe sloužit bližním a Bohu.
V jedné brožurce, byly to Přednášky modlitebního týdne roku 1987, jsem četla o daru proroctví – že jde o radostnou a zbožnou službu lidem, poučení, napomínání, rady, slova povzbuzení. Proroci pomáhají lidem i církvi. Sdělují Boží vůli. Vedou k lepšímu jednání a rozhodování.
Rovněž bylo v přednáškách napsáno, že dar proroctví zahrnuje i předpovídání budoucích věcí (myslely se tím biblické předpovědi starozákonních proroků).
V každé době si však Bůh povolává své služebníky – proroky. Že by i mě obdařil k tomuto úkolu?
V Bibli píše: „A stane se v posledních dnech, praví Bůh, sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dcery budou mluvit v prorockém vytržení, vaši mládenci budou mít vidění a vaši starci budou mít sny.“ (Sk 2,17)
Napiš a hlásej
Bůh mi dával postupem času další zvláštní sny. Týkaly se nejenom mého osobního života a čistoty křesťanské víry všeobecně, ale též událostí, které se mají podle Bible odehrát v budoucnosti.
Byla jsem si vědoma toho, že hodně lidí tápe a pokládá si spoustu otázek. Ty se netýkají pouze přítomnosti, ale zejména apokalyptické doby, neboli doby konce světa, která je v Bibli popsána v knize Zjevení.
Lidé, zejména kazatelé, jsou vyzýváni: „Předstupte a oznamte nám, co se má přihodit. Oznamte, co bylo na počátku, vezmem si to k srdci. Chceme poznat budoucnost, ohlaste nám, co má nastat. Oznamte, co bude následovat...“ (Iz 41,22.23) Kazatelé však někdy jen těžko hledají odpovědi. Lidé však touží poznat Boží vůli a Boží záměr s nimi v posledních dnech planety země. Rádi by zřetelněji rozpoznali Bohem daná znamení poukazující na brzký Ježíšův příchod.
Jedné noci ke mně znenadání promluvil hlas, který mi řekl, abych si v Bibli přečetla verš kapitoly Ef 2,10. Hned ráno jsem nalistovala příslušný text a četla jsem: „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“
„Ano, skutky, které nám připravil. Ale jaké skutky mám dělat, Bože?“ ptala jsem se. „Co po mě žádáš? Ráda budu plnit Tvoji vůli, ale musím ji znát!“ Pak jsem se zarazila. „Vždyť já ji znám. Postupně mi odkrýváš dění zaznamenané v biblické apokalypse, sděluješ mi tolik věcí, které jsou pro lidi důležité, aby o nich věděli! Ale opravdu, Pane, chceš, abych jim vše řekla? Vždyť to nemusí brát vážně, budou mě kritizovat nebo si ze mě naopak dělat legraci. Budou mě považovat za fanatika, protože mám sny.“
Poté jsem si v Bibli přečetla ještě několik veršů. Překvapilo mě, že mi stále dokola opakují a dokazují, že bych měla lidem předávat všechno to, co mi Bůh řekl nebo postupně bude říkat.
„Co se stalo na počátku, oznámil jsem předem, z mých úst to vyšlo, ohlásil jsem to; náhle jsem zasáhl a stalo se to. Přestože jsem věděl, jak jsi zatvrzelý, že tvá šíje je železná spona a tvé čelo z bronzu, oznamoval jsem ti všechno předem; dříve než co nastalo, jsem ti to ohlašoval,…Slyšels o tom. Teď se na to všechno dívej! A co vy? Což také něco oznámíte? Od nynějška ti chci ohlašovat nové věci, utajené, že o nich nic nevíš. Právě teď jsou stvořeny, nikoli předtím, přede dneškem jsi o nich nic neslyšel a řici nemůžeš: ´Hle, já to znám.´ Nic jsi neslyšel, nic jsi nepoznal, tvé ucho předtím nic nezaslechlo. Vím, že jsi věrolomník věrolomný, …zdržoval jsem svůj hněv pro své jméno, pro svou chválu jsem se kvůli tobě krotil, nevyhladil jsem tě. Hle, přetavil jsem tě, ne však jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v tavicí peci utrpení. Kvůli sobě, kvůli sobě samému to dělám. Což smí být mé jméno znesvěceno? Svou slávu nikomu nedám. Poslouchej mě, Jákobe, Izraeli, můj povolaný. Já, já jsem ten první, já jsem i poslední.“ (Iz 48,3-12)
Pochopila jsem, že bych lidem skutečně měla oznamovat odkryté věci týkající se doby před druhým příchodem Ježíše Krista.
Další text, který mě vybízel k zvěstování získaných pravd, byl zapsán v knize Zjevení 1,17-19: „Když jsem ho spatřil, padl jsem k jeho nohám jako mrtvý; ale on vložil na mne svou pravici a řekl? ´Neboj se. Já jsem první i poslední, ten živý; byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků. Mám klíče od smrti i hrobu. Napiš tedy, co jsi viděl – to, co jest, i to, co se má stát potom.´“
A ještě jeden text, který mě více utvrdil v tom, že si Bůh opravdu přeje, abych lidem předávala to, co jsem se dověděla. Jevilo se Mu to asi hodně důležité, možná důležitější než mě samé. Skrze Bibli mi říkal: „Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. Avšak ty buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo zvěstovatele evangelia a cele se věnuj své službě.“ (2 Tm 4,2-5)
Bůh mě též ujistil v tom, že se nemusím bát, že On je se mnou.„A ty, … služebníku můj … tebe jsem vyvolil, potomku Abrahama, mého přítele, tebe jsem vychvátil z končin země, zavolal jsem tě z odlehlých míst, řekl jsem ti: ´Ty jsi můj služebník, tebe jsem vyvolil, nezavrhl jsem tě.´ Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.“ (Iz 41,8-10)
Přestala jsem se obávat. Vždyť mě vede Bůh. I když zná moje nedostatky a ví, že nejsem ideální pro ´funkci zvěstovatele´, neopouští mě. Pokud se však spolehnu na Jeho moc a ne na svoji vlastní malost a nehodnost, On bude působit, On bude vést, On bude učit, On bude odkrývat tajemství, On bude mluvit.
Boží služebník
To ale není jen tak! Jen někteří lidé mají právo něco z Bible vykládat. Jen někteří mohou proroctvím porozumět. Jen ti, které si Bůh vyvolil.
Nalistovala jsem Bibli, kde jsem přečetla začátek knihy Zjevení: „Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát. Naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi.“ (Zj 1,1)
Co tady Bůh říká? Že ‚ukázal svým služebníkům‘. Kdo je Boží služebník?“
„Přeci všichni lidé, kteří Bohu věří a slouží Mu. Všichni opravdoví věřící, které Bůh vede svým Duchem svatým,“ pomyslela jsem.
Ne, není to tak. V Bibli je totiž napsáno, kdo je Božím služebníkem. „…naplní se Boží tajemství, jak je Bůh oznámil svým služebníkům prorokům.“ (Zj 10,7)
Kdo je tedy služebník? - Boží služebník je Božím prorokem. A kdo je Boží prorok? - Boží prorok? Boží prorok byla sestra Whiteová. Ona byla přeci opravdovým Božím prorokem, tzv. malým světlem, které vede k velkému světlu (Bohu a Bibli), jak sama napsala.
To je sice pravda, ale dnes tato žena už nežije. Jsou Bohem povoláváni další lidé. Bůh si volí další služebníky. Zjevuje svoji vůli dalším prorokům.
Jakoby mi Bůh připomínal, že i já jsem Boží služebník. Že já jsem Jeho prorok, protože mi dává schopnost rozpoznání a výkladu proroctví. Ihned jsem však tuto myšlenku zahnala. Nebylo by to poprvé, co mně připomíná prorocký dar. Prorokování mi připadalo jako povyšování se nad ostatní. Bránila jsem se této roli. Přitom jsem však ve skrytu duše cítila, že jsem Bohem skutečně zvláštně obdařena. A navíc všechny ty sny, co se mi zdají, sny, v nichž ke mně Bůh promlouvá!
Jak to, že mi kniha Zjevení dává smysl. I jiným částem Bible rozumím hlouběji než ostatní.
Bylo to dalším ujištěním, které mi Bůh posílal jako potvrzení mého poslání. Přesto jsem si připadala tohoto úkolu nehodná. Byla jsem tak malá a tak hříšná oproti obrovskému, mocnému svatému Bohu. Jak On si může použít mě? A proč zrovna mě? Jak mu já mohu být prospěšná? Nemám žádné zvláštní vlastnosti. Jsem normální člověk. Až na to… Až na to, že si mi občas zdávají sny, promlouvají ke mně hlasy andělů, vidím ve snu určité věci, čtu ve snu biblické verše v různých překladech, které jsem nikdy předtím nečetla. Připadalo mi to normální u člověka, který je věřící a věrně sloužící Bohu. Ale asi to není samo sebou. Jsou mi jasné nebo naopak divné takové skutečnosti, které ostatním lidem připadají normální. Mám na Bibli hlubší názor. Bůh ke mně opravdu promlouvá! Je to těžké, složité. Zdá se, že mám skutečně zvláštní obdarování. Pokud si mě však Bůh opravdu vybral, jako svého ‚služebníka proroka‘, tak se zhostím tohoto úkolu s mocí Jeho síly a Jeho Ducha.
Apoštol Jan psal vidění, které zaznamenal v knize Zjevení, pro lidi žijící v poslední době. Ve svých viděních spatřil příchod Mesiáše a vše, co se bude odehrávat před tím.
Každý má právo udělat si vlastní názor na proroctví popsaná v knize Daniel a Zjevení. Nejdůležitější je, aby byl člověk na konec světa připravený, bez ohledu na to, kdy přesně tzv. apokalypsa nastane. Aby byl rozhodnutý ve svém srdci pro Ježíše a byl pro Něj ochotný podstoupit cokoliv.
Zároveň bych si přála, aby lidé Bibli četli a uvědomili si, že Ježíšův příchod je skutečně blízko.
„Svůj hluboký význam mají už první slova knihy: „Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi.“ (Zj 1,1) Z těchto slov vyplývá, že skutečným autorem knihy Zjevení je vzkříšený Ježíš Kristus, a ne Jan. Jeho autorství dává knize Zjevení tu nejvyšší autoritu a univerzální hodnotu. Tato kniha obsahuje poselství, které pomáhá věřícím připravit se na Kristův druhý příchod a jehož důležitost postupem času neustále stoupá.“ (Světlo pro poslední dny, Hans K. LaRondelle, vyd. Maranatha, Praha 2011, str. 53)
V knize Zjevení jsou obsažena zejména proroctví určená pro ‚poslední dobu‘, pro dobu před druhým příchodem Ježíše Krista.